Jezdec: Michele Alboreto

Kariéra

2001 - poslední triumfy: v Texasu a Sebringu.
2000 - pokračoval úspěšné ve zdokonalování vozu: druhé místo v Sebringu, třetí v Le Mans - vše na Audi R8.
1999 - na Audi R8R sklízel první úspěchy: 3. v dvanáctihodinovce Sebring, 4. v Le Mans.
1998 - přestoupil k Audi a podílel se na vývoji nového prototypu pro vytrvalostní závody.
1997 - vrázil se k vytrvalostním závodům a největší triumf na něj čekal ve 24 hodin Le Mans. V barvách týmu TWR/Joest Racing se Stefanem Johanssonem a Tomem Kristensenem (Porsche WSC95) zvítězil.
1996 - v monopostu týmu Scandia/Simon Racing jel americký seriál IRL (11. místo). Na sklonku roku ještě za volantem Reynardu absolvoval dva závody započítané do ročníku 1997.
1995 - zúčastnil se v seriálů ITC a DTM (Alfa Romeo). V DTM se mu nedařilo a získal pouze 4 body (celkově 22. místo).
1994 - 16 GP (Minardi Ford). Derniéra ve Formuli 1 byla poznamenána i nešťastnou událostí z Imoly, kdy po výjezdu z boxů ztratil špatně utažené zadní kolo, které zranlo mechanika Lotusu. V MS končí na 24. místě.
1993 - 14 GP (Lola BMS Ferrari). Obdoba ročníku 1991. Mizerný vůz, rozpadající se tým, takže kromě faktu, že se Michele pětkrát nekvalifikoval, ani nedokončil celou sezónu.
1992 - 16 GP (Footwork Mugen). Změna motoru znamená i lepší výsledky, Michele pravidelně dojížděl na rozhraní bodovaných příček. Navíc dosahoval zvláštních výsledků - absolvoval nejvíc závodních kilometrů v tomto ročníku. V MS mu patřilo 10. místo.
1991 - 15 GP (Footwork Porsche a Ford). Pral se s nepovedeným agregátem a šestkrát se neúspěšně pokusil kvalifikovat.
1990 - 6 GP (Arrows Ford). Další sezóna poznamenaná nepříliš úspěšným vozem a problémy s kvalifikací. Poprvé od roku 1981 skončil bez bodového zisku.
1989 - 12 GP (Tyrrell Ford, Lola Lamborghini). Návrat do týmu, v němž začínal, je zkalen nuceným odchodem z důvodu osobní smlouvy Alboreta s koncernem Marlboro. Na Lole měl často potíže se vůbec kvalifikovat. V MS 11. místo.
1988 - 16 GP (Ferrari turbo). Vztahy v týmu jsou špatné, Alboreto dokonce obviňoval technický personál z nedbalosti. Přesto se mu podařilo získat 5. místo v MS.
1987 - 16 GP (Ferrari turbo). Nováček v týmu Gerhard Berger ho jasně porazil. V MS celkově sedmý.
1986 - 16 GP (Ferrari turbo). Nepřiliš povedený rok částečně i způsobený ztrátou motivace. V MS 8. místo.
1985 - 16 GP (Ferrari turbo). Po tři čtvrtiny sezóny bojoval s Prostem o mistrovský titul, šanci ztratil v posledních závodech, kdy jeho vůz technicky stagnoval. Vicemistr světa F-1.
1984 - 16 GP (Ferrari turbo). Potvrzuje své kvality, ačkoliv Ferrari zatím na suverénní McLareny ještě neměl. Porazil týmového kolegu Arnouxe. V MS celkově čtvrtý.
1983 - 15 GP (Tyrrell Ford). Sezóna plná poruch, ale jeho triumf v Detroitu byl významný ze dvou důvodů - legendární Ford Cosworth díky němu slavil poslední 155. vítězství, a Enzo Ferrari se jej rozhodnul angažovat. V MS skončil na 12. místě.
1982 - 16 GP (Tyrrell Ford). V závěrečném závodě v USA poprvé zvítězil, z čehož měl radost především Tyrrell: na Alboreta si vsadil 10 000 $ a díky vítězství se zrealizoval sponzorský kontrakt s Benettonem na další sezónu. V MS celkově sedmý.
1981 - 12 GP (Tyrrell Ford). Nahradil neúspěšné piloty Cogana a Zunina. Ačkoliv Ken Tyrrell nepožadoval žádný finanční vklad, s Michelem do týmu vstoupil výrobce italské keramiky Imola.
1980 - Opět bojoval na více frontách: italská F3 (celkově 3.), britská F3 (13.), MS značek na Lancii Beta Monte Carlo turbo (v Silverstone vyhrál s E. Cheeverem svou divizi) a především se stal mistrem Evropy F3 (March 803 Alfa Romeo).
1979 - Měl velmi nabitý rok. V týmu Euroracing jezdil italský šampionát F3 (March 793), ME F3 a vytrvalostní soutěže MS značek v argentinské Temporadě. Nejlépe si vedl v domácím mistrovství (2. místo).
1978 - slušné výsledky ve formuli Italia v týmu Scuderia Salvati - 1 vítězství, celkově 4. místo - mu otevřelo cestu do italského šampionátu F3.
1977 - 3. místo v italském mistrovství Monza.
1976 - získal závodní licenci a startoval v italském mistrovství Monza.

Môžeme povedať že Micheleho postup do F1 sa začal v roku 1980, keď sa stal európskym majstrom Formule 3.  Zlomová bola sezóna 1981, kedy Michele jazdil vo Formule 2, a na Veľkej Cene San Marína spravil na kena Tyrella taký dojem, že  mu ponúkol v Tyrelly zmluvu zmluvu do konca roka 1983.

Jeho prvé víťazstvo prišlo v roku 1982 na  záverečnej Veľkej Cene Las Vegas, na pretekoch kde sa malo rozhodnúť o majstrovi sveta najvyrovnanejšej sezóny histórie F1, ktorým sa napokon stal Rosberg.  Michele sa v tejto sezóne pravidelne objavoval na bodovaných miestach, získal 25 bodov, a zaistil si tak celkové siedme miesto.  Svoje druhé víťazstvo dosiahol na Veľkej Cene USA, bolo to 155. víťazstvo turbomotora, a nikomu ani nenapadlo, že to bude aj posledné.  Paradoxom bolo tiež, že to boli Micheleho jediné body v sezóne, a stačilo to iba na celkové trináste miesto.

Prišla ponuka od Ferrari, v ktorom Michele pôsobil  5 sezón. Prvé víťazstvo v novom tíme prišlo hneď pri treťom štarte, na Veľkej Cene Belgicka v Zolderi, štýlom štart-cieľ. Blízko k víťazstvu mal aj na úvodnej Veľkej Cene Brazílie, kde viedol, ale dostal šmyk. Michele skončil druhý v Monze a na Nurburgringu. Michele obsadil v celkovom hodnotení štvrté miesto.

Sezóna 1985 je Micheleho najúspešnejšou, dosiahol v nej 2 víťazstvá, a stal sa vicemajstrom sveta. Prvé víťazstvo prišlo na Veľkej Cene Kanady, kde so svojím tímovým kolegom Johanssonom mohli oslavovať double. Druhé víťazstvo sa uskutočnilo na Veľkej Cene Nemacka, ktorá sa po prvý raz konala na Nurburgringu, keď sa Alboreto zrazil v prvej zákrute so svojím tímovým kolegom Johanssonom, ale dokázal sa prepracovať na čelo. v tejto sezóne dosiahol Michele 4 druhé miesta, v Brazílií kde štartoval z pole position, v Portugalsku kde sa jazdilo prakticky na vode, a za víťazom Sennom zaostal o jedno kolo, V Monacu kde sa Alboreto striedal vo vedení so Sennom ale oboch predbehol Prost, a na Veľkej Cene Veľkej Británie kde skončil druhý so stratou jedného kola na Prosta.

Posledné štyri preteky nedokončil kvôli technickým poruchám, pravdepodobne ho to deprimovalo, keďže po tejto sezóne začala ísť jeho kariéra dole vodou.

V sezóne 1986 nazbieral iba 14 bodov, a bol horší ako jeho tímový kolega Johansson. V nasledujúcej sezóne získal Michele dve druhé a jedno tretie miesto, ale opäť zaostal za svojím tímovým kolegom, ktorým bol  Gerhard Berger, a nedokončil 10 pretekov, z toho osem v jednom rade. v celkovom hodnotení mu patrilo siedme miesto. Sezóna 1988 bola Michelovov labuťou piesňou vo Ferrari, aj keď to po dvoch tretích a jednom druhom mieste, ktoré bolo pre tým Ferrari double, vyzeralo že sa konečne prebudil. S 24 bodmi skončil na celkovom piatom mieste, opäť za svojím tímovým kolegom Bergerom.

V roku 1989 sa Michele vrátil späť do Tyrellu, v strede sezóny však odišiel do tímu Lola. Blysol sa piatim miestom na Veľkej Cene Monaka, a tretím na veľkej cene Mexika, potom však prišiel prestup do Loly, kde bolo jeho najlepším výsledkom jedenáste miesto na Veľkej Cene Portugalska.  V roku 1990 prestúpil do tímu Arrows, nezískal však ani bod, v ôsmych pretekoch neprišiel do cieľa, a jeho najlepším umiestnením bolo deviate miesto na Veľkej Cene Portugalska, a aj v takomto "béčkovom" tíme opäť zaostal za svojím tímovým kolegom o dva body.

Zvyšok MIcheleovej kariéry sa neoplatí komentovať, za  svoje posledné štyri sezóny získal iba mizerných sedem bodov, a na konci roku 1994 sa rozhodol prejsť do súťaže majstrovstiev cestovných automobilov v Nemecku s tímom Alfa Romeo. V roku 2001 tu našiel smrť, na okruhu Lausitzring.