Okruh: Circuit de Monaco

Legendární okruh je umístěn v ulicích čtvrtě Monte Carlo. Krom Formule 1 se zde jezdí také GP2, nebo Formule 3000. Nápad na pořádání velké ceny právě ve zdejších ulicích vzešel z hlavy Anthonyho Noghese, prezidenta jistého autoklubu a blízký přítel vládnoucí rodiny Grimaldi. První závod mimo F1 je zde jel v roce 1929. Do kalendáře F1 se dostala hned v roce 1950, kdy se poprvé konal šampionát F1.

Během let se okruh lehce měnil. Originální okruh měřil 3 145 metrů a obsahoval 14 zatáček. Během drobných úprav počet zatáček vzrostl až na 25, což vydrželo až do roku 2002, kdy došlo k úpravě sekce kolem plaveckého bazénu a přístavu. Počet zatáček se snížil na 19, délka na 3 340 metrů a tato podoba zůstává až dodnes. Na tomto současném okruhu drží závodní rekord Michael Schumacher, který zde v roce 2004 zajel čas 1:14.439. Nejvíce vítězství zde zaznamenal Ayrton Senna.

Zdejší velká cena patří mezi největší skvosty motoristického světa. Díky své charakteristice je to jeden z nejvyzývavějších okruhů jak pro piloty, tak pro auta. Příprava okruhu na velkou cenu trvá zhruba šest týdnů, během kterých se kolem okruhu postaví bariéry a tribuny. Většina obrubníků je na silnici natrvalo. Okruh má velké výškové rozdíly, těsné zatáčky a je neuvěřitelně úzký. Na rozdíl od současných moderních okruhů zde piloti platí za sebemenší chybu, protože únikové zónu tu téměř neexistují. Říká se, že právě na tomto okruhu piloti skutečně otestují své schopnosti. Díky úzké a kroutivé povaze okruhu zde totiž vítězí schopnosti pilota nad možnostmi vozu. Nelson Piquet okruh přirovnal k ježdění na kole po obýváku. Časopisem Autosport byl okruh také zařazen mezi sedm sportovních zázraků světa.

Bohužel vyzývavost a úzkost okruhu nefandí předjíždění, výsledky závodů se tedy moc neliší od výsledků kvalifikace, tudíž je zde kvalifikace klíčovým faktorem. Velkou roli zde také sehrávají strategie pitstopů a jejich dobré načasování, když totiž vyjedete za pomalejším vozem, máte jenom pramalou šanci, že se před něj dostanete.

Okruh je považován za jeden z nejnebezpečnějších a Michael Schumacher se o něm v roce 2012 vyjádřil jako o jediném okruhu, kde se chyby neodpouští. Je pravděpodobné, že pokud by okruh nebyl v kalendáři F1 tak dlouho, už by sem FIA Formuli 1 z bezpečnostních důvodů nepustila.

Okruh začíná krátkou rovinkou, která končí první velmi úzkou pravotočivou zatáčkou St. Devote, která má téměř 90° a projíždí se na druhý rychlostní stupeň. Bouračky během prvního kola jsou zde téměř nutností. Je lepší zde brzdit dříve než později, neboť zde není žádná úniková zóna a bariéry jsou ihned za zatáčkou. Dále auta pokračují do kopce a do dlouhé levotočivé zatáčky Massent. Při výjezdu z této zatáčky piloti míjí slavné Casino Monte Carlo. Hned po výjezdu následuje pravotočivá zatáčka následovaná krátkou vlnitou rovinkou z kopce. Ačkoli je další zatáčka pravotočivá, piloti rovinku projíždějí hlavě po pravé straně, neboť v ideální stopě vlevo je velký hrbol. Po rovince následuje už zmíněná pravotočivá zatáčka Mirabeau, která je následována krátkým sjezdem z kopce až k nejpomalejší zatáčce v kalendáři F1 Fairmont Hairpin. Tato vlásenka je tak úzká a s takovým výškový rozdílem na vjezdu a výjezdu, že týmy navrhují speciální zavěšení a řízení jenom pro tuto velkou cenu. Po této zatáčce auta míří dále dolů k dvojité pravotočivé zatáčce Portier, která vede do slavného tunelu pod hotelem. Toto je další z unikátností okruhu. Tunel je velmi dlouhý a pravotočivý. Díky unikátním vlastnostem tunelu zde vozy ztrácejí až 30% přítlaku a nehody tu také nejsou výjimkou. Tomu také přispívají rychlé změny viditelnosti. Při vjezdu do tunelu si oči pilota musí zvyknout na šero a při výjezdu v rychlosti před 200km/h je do očí zase udeří plné denní světlo a piloti zde chvilku jedou doslova slepí. Po tunelu ještě následuje rovinka z mírného kopce, která je zakončena prudkým brzděním a šikanou levá-pravá, která má za úkol vozy zpomalit před další komplikovanou a pomalejší sekcí u přístavu a bazénu. Tato šikana také zažila mnoho nehod, například nehodu Jensona Buttona v roce 2003, nebo Sergia Pereze v roce 2011. Konec rovinky před šikanou je také prakticky jediným místem k předjíždění, kde se soupeři snaží brzdit co nejpozději a dostat se tak do zatáčky co nejdříve. Je to ovšem velmi riskantní kvůli všudy přítomným bariérám a úzké trati. Po šikaně následuje krátká rovinka, která vede do levotočivé zatáčky Tabac, která se projíždí v rychlosti okolo 200km/h. Poté auta akcelerují do další levé-pravé šikani Piscine, která je velmi rychlá a projíždí se agresivně přes obrubníky. Poté musí piloti velmi zpomalit do pravé-levé šikany kolem plaveckého bazénu. Poté následuje krátká rovinka zakončena rychlou levotočivou zatáčkou, ve které piloti už musí brzdit do 180° pravotočivé zatáčky La Rascasse. Toto je po slavné vlásence další zatáčka, kde piloti musí zatáčet volantem na maximum a otočit kola jak nejvíce to jde. Tato zatáčka se také zapsala do dějin jako dějiště skandálního zastavení Michaela Schumachera v kvalifikaci v roce 2006, aby zabránil Fernandu Alonsovi a Marku Webberovi zajetí letmého kola. Po La Rascasse následuje kratičká rovinka vedoucí do poslední zatáčky pojmenované po zakladateli závodu Antony Noghesovi, která je velice úzká pravotočivá a nájezd do ní je těžký, vyžadující absolutní přesnost. Poté se piloti dostávají na cílovou rovinku a do dalšího komplikovaného kola, vyžadující maximální soustředěnost.

Týmy zde jezdí s maximálním přítlakem vozu. Není to ale kvůli rychlému projetí zatáčky, protože zatáčky se zde projíždí tak pomalu, že prakticky není potřeba, ale kvůli rychlejšímu brzdění a vyšší stabilitě při akceleraci. Navzdory mnoho zatáčkám se zde brzdy nepřehřívají, poněvadž se zde nebrzdí z tak vysokých rychlostí. Jediným náročným místem pro brzdy je konec rovinky za tunelem, kdy vystydnou a poté musí prudce brzdit před šikanou. Často se zde stane, že se brzy kousnou a auto nezastaví včas a pilot si šikanu chtě nechtě musí zkrátit přes obrubníky. Problémy s přehříváním zde však mají motory. Motory Formulí 1 jsou totiž chlazeny pouze vzduchem, který do vozu proudí díky rychlosti. Proto například motorům nedělá dobře, když musí dlouho stát na startu, nebo kdekoli jinde. Do motoru prostě neproudí vzduch, který by ho chladil. Mnoho týmů v minulosti pro Monako nasazovalo přídavné vstupy pro vzduch. Kvůli absenci delších rovinek zde týmy nastavují velice krátké řadící poměry, kvůli zlepšení akcelerace.

Okruh navzdory své nebezpečné povaze zažil pouze čtyři fatální nehody. V roce 1948 zde zahynul Norman Linnecar, v roce 1952 Luigi Fagioli, v roce 1962 Dennis Taylor a v roce 1967 Lorenzo Bandini.

Varianty okruhu:

1929 - 1954

1955 - 1971

1972

1973 - 1975

1976 - 1985

1986 - 1996

1997 - 2002

2003

2004 a dál