Sezóna 1955

Do sezóny 1955 vstoupili opět jako favorité jezdci s vozy Mercedes, Juan Manuel Fangio a Stirling Moss, který přestoupil od Maserati. Byl očekáván výraznější výsledek i od vozů Lancia a Ferrari. K Ferrari se vrátil Giuseppe Farina a naopak odešel Mike Hawthorn, který posílil národní tým Vanwall, ale během sezóny se opět vrátil zpět. Jean Behra přešel od Gordini k Maserati a Lancia k dvojici Ascari a Villoresi angažovala nováčka Eugenia Castellottiho. Tento rok debutoval s vozem Cooper Jack Brabham.

V roce 1955 se jelo 6 Velkých cen a 500 mil Indianapolis. Bodováno bylo 5 nejrychlejších jezdců v závodě systémem 8, 6, 4, 3, 2 a 1 bod získal jezdec s nejrychlejším kolem během závodu. Do šampionátu se započítalo pouze 5 nejlepších výsledků ze všech 7 závodů.

V polovině ledna se opět konala Velká cena Argentiny. Závod se jel za úmorného vedra a v jednom voze se střídali dva až tři jezdci. Pouze dva jezdci dokázali odjet celý závod sami, jedním z nich byl Juan Manuel Fangio s Mercedesem, který dokázal zvítězit. Druhé skončilo trio González, Farina, Trintignant s Ferrari a třetí se umístilo trio Farina, Trintignant, Maglioli s Ferrari.

V květnu se konala Velká cena Monaka v ulicích Monte Carla. Na start závodu se tady postavila i předválečná hvězda, domácí Louis Chiron s vozem Lancia, který tímto závodem oslavil své blížící se 56. narozeniny. Startoval až z 19. místa a skončil na 6. místě se ztrátou pěti kol. Do závodu nejlépe odstartovali Fangio a Moss, Ascari byl třetí. Fangio musel ve 49. kole odstoupit a přenechal vedení Mossovi. Pak došlo k jedné z nejslavnějších nehod v dějinách Formule 1. Jelo se 80. kolo závodu a Ascari nezvládl po výjezdu z tunelu a nájezdu do šikany svojí Lancii, prorazil balíky slámy a skončil pod mořskou hladinou. Nastala chvíle očekávání. Ascari se ale vynořil a doplaval na břeh. Přihlížející diváci si tak mohli oddychnout, jeho jediné zranění byl zlomený nos. Mossův motor v Mercedesu v tom samém kole vypověděl službu a závod tak nakonec vyhrál Maurice Trintignant s Ferrari, druhý skončil Eugenio Castellotti s Lancií a třetí byli Behra a Perdisa s Maserati.

Čtyři dny po Velké ceně Monaka se stala první tragická nehoda této sezóny. I přesto, že lékaři doporučovali Ascarimu alepoň týden odpočinek, Alberto neuposlechl a odjel do Monzy, kde jeho přítel Castellotti spolu s dalšími jezdci testoval sportovní vozy Ferrari 750. Ascari razil teorii, že každý jezdec, který prožije nehodu, by měl co nejdříve usednout opět za volant, aby neztratil odvahu. V poledne tedy požádal Castellottiho, aby mu svůj vůz půjčil a mohl s ním odjet pár kol. Odkroužil dvě kola a při průjezdu kolem boxů vždy mával na přihlížejícího Castellottiho a Villoresiho, ale při třetím kole byla do boxů z dálky slyšet velká rána a hukot mačkajících se plechů, potom už bylo jen zlověstné ticho. Bylo jasné, že Ascari havaroval. Když se Castellotti a ostatní dostali na místo nehody k zatáčce, která se nyní jmenuje Variante Ascari, viděli rozbité, převrácené Ferrari a daleko od něj ležel v krvi Ascari, na závodní dráze byly stopy po brždění. Dodnes nikdo neví, co se vlastně tenkrát stalo, protože na místě nehody nebyl žádný svědek. Alberto Ascari zemřel při převozu do nemocnice 26. května 1955. Bylo to přesně 30 let poté, co se zabil jeho otec Antonio Ascari. Alberto nikdy ten den nechtěl usednout do závodního vozu a nechtěl vyrazit na závodní dráhu. Stejně jako nikdy nevyjížděl bez své modré přilby. Ten osudný den, ale udělal dvě výjimky, vyjel na trať a byl bez přilby. Celý motoristický sport tak přišel o jednoho z nejlepších jezdců všech dob. Závodní tým Lancia se po této tragédii rozhodla stáhnout ze světa Formule 1 a přenechala všechny své vozy týmu Ferrari.

O další čtyři dny později, 30. května, se jelo 500 mil Indianapolis, a tady došlo k další tragédii. Již během tréninku smrtelně havaroval Manny Ayulo. V samotném závodě, v 57. kole Roger Ward po průjezdu jihovýchodní zatáčkou nezvládl svůj vůz a dostal se do hodin. Několik dalších jezdců jelo za ním a snažili se mu vyhnout. Johnny Boyd se snažil vyhnout po vnitřní stopě a Al Keller chtěl původně udělat totéž, ale na poslední chvíli si to rozmyslel, šlápl prudce na brzdu a změnil směr na vnější stranu, přitom ale strčil do Boyda. V tom se blížil Bill Vukovich, několikanásobný účastník a šampion 500 mil. Vukovich také vrazil do Boyda a to ho katapultovalo ven z dráhy, vyletěl přes ochrannou zeď a s vozem udělal několik kotrmelců. Bill Vukovich byl uvězněný pod svým vozem a na následky havárie zemřel. Závod vyhrál Bob Sweikert s vozem Kurtis Kraft.

Dalším závodem byla Velká cena Belgie ve Spa. Hned po startu všem ujeli Fangio a Moss na Mercedesech a Fangio si hladce dojel pro vítězství. Druhý skončil Moss, třetí dojel Giuseppe Farina s Ferrari. To ještě nikdo netušil, co čeká motoristický sport za necelý týden.

11. června 1955 se konal slavný závod 24 hodin v Le Mans, který se zároveň stal nejtragičtějším v dějinách motorismu. 2 hodiny a 19 minut po startu chtěl Mike Hawthorn s Jaguarem zastavit v boxech kvůli doplnění paliva, ale měl před sebou pomalého Lance Macklina s vozem Austin-Healey. Hawthorn se ho rozhodl předjet zleva, ale hned musel brzdit a překřížit dráhu doprava, aby mohl zajet do boxů. Hawthorn ale zjsitil, že nestačí zastavit u svých mechaniků, a tak se rozhodl pokračovat ještě jedno kolo. Jenže Macklin musel kvůli tomuhle manévru prudce brzdit a strhl vůz doleva. Hned za ním rychlostí necelých 300 km/h přijížděl Piere Levegh s vozem Mercedes, snažil se uhnout co nejvíce doleva a brzdil, ale na trati už neměl žádné místo k vyhnutí. Levegh vrazil do Macklinova Austinu a to ho katapultovalo s jeho Mercedesem z trati. Nejprve narazil do náspu, který měl chránit diváky, a ten ho vystřelil do vzduchu. Mercedes se obrátil koly vzhůru a postupně se rozpadl a začal hořet. Od vozu se oddělila těžká přední náprava a za chvíli i motor. Kusy hořícího vozu doslova kosily diváky a následně na to ještě nastala panika. Kdo nebyl zasažen kusy z trosek Mercedesu, toho ušlapal dav lidí, který prchal pryč od místa nehody. Hned za Leveghem jel Fangio, ale toho Piere stačil před nárazem varovat zdviženou rukou a tím mu zřejmě zachránil život. Fangio začal brzdit a podařilo se mu nehodě vyhnout. Sám Levegh vypadl z auta a zemřel na kraji závodní dráhy. Na místě nehody zůstala spousta mrtvých, kteří leželi jeden přes druhého, stejně tak mnoho zraněných, kteří hlasitě naříkali, a všude kolem bylo spostu krve. Vedení závodu se ale paradoxně rozhodlo, že závod nepřeruší, prý aby se neucpaly přístupové cesty a k místu nehody se mohly dostat sanitky a záchranáři. Šéf Mercedesu Neubauer okamžitě vběhl na trať a mával oranžovou vlajkou, aby jezdci jeli pomaleji. To ale nechápali přihlížející diváci, kteří nevěděli, co se stalo na hlavní tribuně. O něco později se Neubauer rozhodl stáhnout ze závodu zbylé dva jezdce, ale v závodě se pokračovalo dál i bez Mercedesu. Ve hře byly, tak jako je tomu dodnes, peníze. Závod nakonec vyhrál Mike Hawthorn, právě ten, který se stal strůjcem této obrovské tragédie.

V Le Mans tenkrát zemřelo 87 lidí a několik set bylo zraněno. Po této strašné tragédii se na konci sezóny Mercedes rozhodl stáhnout z automobilových závodů, Švýcarsko zakázalo pořádání automobilových závodů na svém území, tedy i Velké ceny Formule 1, a také byly zrušeny Velké ceny Francie, Německa a Španělska.

I přes bouřlivé protesty veřejnosti se týden po tragédii v Le Mans jela Velká cena Nizozemska na okruhu Zandvoort. Přesto se tribuny kolem tratě zcela zaplnily. Opět tady dominovaly Mercedesy, když zvítězil Juan Manuel Fangio před Stirlingem Mossem. Třetí skončil Luigi Musso s Maserati.

Další Velká cena Francie byla zrušena, a tak se celý kolotoč Formule 1 stěhoval na britské ostrovy na okruh Aintree. Tamnímu publiku se se vší slávou představil tým Mercedes. Jeho jezdci obsadili první čtyři místa. Vyhrál Stirling Moss, před druhým Juanem Manuelem Fangiem. Třetí skončil Karl Kling a čtvrtý Piero Taruffi.