Sezóna 1964

Rok: 1964 | Poslední úprava: 30.5.2011 22:43
Data kvalifikací a závodů doplníme.

Informace

Loňský vítěz Poháru konstruktérů Lotus pokračoval ve spolupráci i v této sezóně s Jimem Clarkem, kterého doplnil Peter Arundell. Po jeho zranění byl Arundell nahrazen Mike Spencem. BRM připravilo svůj nový vůz P261 pro Grahama Hilla a Richie Ginthera. Ferrari i nadále spoléhalo na Johna Surteese a Lorenza Bandiniho, a jak se později ukázalo, udělalo dobře. Brabham přidělil sobě a Danu Gurneymu vozy BT7, zatímco BT11 byly pro jeho zákazníky v soukromých týmech. Po zranění Johna Coopera z automobilové nehody v loňském roce provozoval jeho tým Cooper Ken Tyrrell a jako závodní jezdce najal Bruce McLarena a Phila Hilla. V lednu tohoto roku nenadále zemřel majitel soukromého týmu Reg Parnell po operaci slepého střeva. Tým převzal jeho syn a angažoval Mike Hailwooda a Chrise Amona, příležitost debutovat ve Formuli 1 dostal v tomto týmu Peter Revson. V roce 1964 při Velké ceně Rakosuka debutoval také Jochen Rindt. V této sezóně ve Velké ceně Německa debutoval tým Honda, který vsadil na amerického jezdce Ronnie Bucknuma. Maurice Trintignant ukončil svou kariéru ve věku 47 let a v tréninku na Velkou cenu Německa zahynul Carel Godin de Beaufort.

V roce 1964 se jelo 10 Velkých cen. Bodováno bylo 6 nejrychlejších jezdců v závodě systémem 9, 6, 4, 3, 2, 1 bod. Do šampionátu se započítalo pouze 6 nejlepších výsledků ze všech 10 závodů. V Poháru konstruktérů probíhalo bodování také systémem 9, 6, 4, 3, 2, 1 bod. Také bylo započítáno 6 nejlepších výsledků a z každého závodu se započítal výsledek pouze jednoho vozu týmu, to byl ten, který se umístil nejlépe.

10. května 1964 započala sezóna Velkou cenou Monaka. Slunečné počasí přivítalo jezdce i diváky a Pole Position vybojoval Jim Clark s Lotusem. Druhé postavení na startu vybojoval Jack Brabham a třetí Graham Hill s BRM. Po startu si vedení uhlídal Clark následován Brabhamem, G. Hillem, Gurneym, Surteesem a Gintherem. Gurney se rychle dostal před G. Hilla a Brabhama, zatímco Surtees klesal v pořadí a v šestnáctém kole odstoupil kvůli problémům s převodovkou. Brabham odstoupil ve třicátém kole pro problémy s motorem. Clark měl poté problémy se stabilizátorem, který ovlivňuje nastavení náklonu vozu v zatáčkách a Colin Chapman ho zavolal do boxů na opravu. Když Clark vyjel na trať, byl třetí za Gurneym a Grahamem Hillem. V padesátém třetím kole se Hill dostal do vedení a Gurney klesl na druhé místo. V šedesátém třetím kole odstoupil Gurney pro poruchu převodovky a Clark se tak dostal na druhé místo, jenže tři kola před cílem musel odstoupit pro poruchu motoru. V závodě zvítězil Graham Hill s BRM, druhý skončil jeho kolega Richie Ginther a třetí Peter Arundell s Lotusem.

Čtrnáct dní po prvním závodě se konala Velká cena Nizozemska na okruhu Zandvoort. Tony Maggs v tréninku se svým BRM havaroval, dostal se mimo trať a jeho vůz se na něho převrátil. Maggsovi se naštěstí nic nestalo, ale do závodu nemohl nastoupit, protože jeho stroj byl vážně poškozený. Dan Gurney dokázal vybojovat první místo na startu, druhý byl Jim Clark a třetí Graham Hill. Po startu se Clark protáhl na čelo před G. Hilla a Gurneyho. Tou dobou jezdil na pátém místě Surtees, který byl ale při chuti a předjel Arundella a poté i Gurneyho a G. Hilla, čímž se dostal na druhou pozici. Gurney ve dvacátém čtvrtém kole vypadl se zlomenou tyčí volantu. U BRM Grahama Hilla začalo zlobit zapalování a propadl se až na čtvrté místo. Jim Clark s Lotusem dokázal zvítězit téměř o minutu před Johnem Surteesem s Ferrari. Třetí skončil Peter Arundell s Lotusem.

Třetím závodem sezóny byla Velká cena Belgie na okruhu Spa-Francorchamps. Pole Position získal Dan Gurney s Brabhamem, na startu ho v první řadě doplnili Graham Hill s BRM a Jack Brabham s Brabhamem. Arundell skvěle vystartoval z druhé řady a ujal se vedení, ale již během prvního kola se před něj dostali Gurney, Surtees a Clark. Ve druhém kole se do vedení dostal Surtees zatímco Graham Hill předjel Arundella, kterého odsunul již na páté místo. V pátém kole skončilo vedení Surteese, když musel odstoupit pro poruchu motoru. Tím se do vedení dostal Gurney před Clarkem a G. Hillem. Ve dvacátém osmém kole Gurney zpomalil, protože mu začalo docházet palivo a do čela se dostal G. Hill. V posledním kole zastavil se svým vozem Dan Gurney, došlo mu palivo. Graham Hill odstoupil z důvodu poruchy palivového čerpadla, a tak se do vedení dostal Bruce McLaren, ale i jemu začal kuckat motor, protože mu docházelo palivo. Jeho motor utichl před poslední zatáčkou a z kopce směrem k cíli již jel pouze setrvačností. V plné rychlosti se přes něj přehnal těsně před cílovou páskou Jim Clark, který zvítězil o 3,4 vteřiny, před Brucem McLarenem. Třetí dojel Jack Brabham.

Na konci června se jela Velká cena Francie na okruhu Rouen. První řadu obsadili Jim Clark, Dan Gurney a John Surtees. Po startu se na prvních třech místech nic nezměnilo. V sedmém kole musel odstoupit Surtees pro poruchu motoru a na třetí místo se dostal Jack Brabham. V třicátém druhém kole odstoupil Jim Clark také pro poruchu motoru a Gurney se dostal do čela následován Brabhamem a Grahamem Hillem. V třicátém sedmém kole předjel G. Hill Brabhama, ale Jack se ho držel na dosah jedné sekundy. Zvítězil Dan Gurney s Brabhamem, druhý skončil Graham Hill s BRM a třetí Jack Brabham. Toto vítězství bylo první pro tým Brabham.

V závodě Formule 2 v Reims se vážně zranil Peter Arundell, když se srazil s Richie Gintherem a byl katapultován z vozu. Arundell byl proto pro další závody nahrazen Mike Spencem, který s vozem Lotus nastoupil již do Velké ceny Velké Británie, která se přestěhovala na okruh Brands Hatch. Pole Position vybojoval Jim Clark, druhý byl Graham Hill a třetí Dan Gurney. Clark si svoje postavení po startu pohlídal, ale jezdci za ním si své pozice prohodili, takže na druhém místě jezdil Gurney a třetí G. Hill. Gurney měl problémy s autem a začal se propadat startovním polem dozadu, to umožnilo Surteesovi dostat se na třetí pozici. Čtvrtý jezdil Brabham, dokud nebyl zavolán do boxů ke kontrole svého vozu. Tím se na čtvrté místo dostal Lorenzo Bandini, ale Brabham ho nakonec dohnal a vzal si své čtvrté místo zpět. Třetí skončil John Surtees s Ferrari, druhý Graham Hill s BRM a vítězství vybojoval Jim Clark s Lotusem.

V sobotním tréninku na Velkou cenu Německa na okruhu Nürburgring havaroval nizozemský šlechtic Carel Godin de Beaufort a den poté zemřel. De Beaufort vstoupil do Formule 1 ve Velké ceně Německa v roce 1957 a získal jen čtyři mistrovské body. Zpočátku jeho kariéry byl považován za "pojízdnou šikanu" a nebezpečí pro ostatní jezdce na trati. Z aristokratického rozmaru řídil často svůj vůz bos. Osudnou sobotu 2. srpna 1964, před startem tréninku, se procházel po paddocu s parukou Beatles a bavil diváky a kolegy. Poté usedl do svého jasně oranžového Porsche a vyjel na trať. V pátém kole v zatáčce Bergwerk náhle jeho vůz vybočil z trati a de Beaufort byl katapultován z vozu přímo do stromu. Utrpěl rozsáhlá poranění hlavy, hrudníku a nohou. Záchranáři ho ihned transportovali do blízké nemocnice a odtamtud byl převezen na neurologické centrum do Kolína nad Rýnem. Beaufortův osobní lékař okamžitě odletěl do Německa za ním a až do nedělního večera bojoval o jeho život. Ve 22:30 byl Carl Godin de Beaufort prohlášen za mrtvého, ale veřejnost se o jeho smrti dozvěděla až následující den a dokonce jsou záznamy, že zemřel až tři dny po havárii.

Kvalifikaci na Velkou cenu Německa ovládl John Surtees a postavil se na první místo na startu. Druhý byl Jim Clark a třetí Dan Gurney. Po startu se do čela protlačil Lorenzo Bandini, ze čtvrtého místa, následován Clarkem, Gurneyem a Surteesem. Surtees se ale brzy dostal do vedení a Clark musel v osmém kole odstoupit pro poruchu motoru. Surtees si své vedení pohlídal a poprvé v sezóně zvítězil. Druhé místo vybojoval Graham Hill a třetí skončil Lorenzo Bandini. V tomto závodě debutoval se svým vozem RA271 tým Honda, ale závod se jejich jezdci Ronnie Bucknumovi nepovedl. Ve dvanáctém kole havaroval a musel ze závodu odstoupit.

Poprvé se v historii Formule 1 konala v roce 1964 Velká cena Rakouska, která se jela na letišti Zeltweg. Jezdci si sice stěžovali, že trať je příliš hrbolatá, přesto se tato Velká cena odehrála. V kvalifikaci byl nejrychlejší Graham Hill, druhý byl John Surtees a třetí Jim Clark. Start se nejlépe povedl Danu Gurneymu, ale ve druhém kole ho předjel Surtees. V šestém kole odstoupil Graham Hill pro problémy s elektrikou. Surtees také musel odstoupit, když měl problémy se zavěšením kol. První jezdil Gurney a na druhé místo se dostal Clark před Bandiniho. Ve čtyřicátém prvním kole odstoupil Clark se zlomenou hnací hřídelí a ve čtyřicátém osmém kole odstoupil Dan Gurney s problémem zavěšení kol. Do čela se tak dostal Lorenzo Bandini s Ferrari a vedení uhájil až do cíle. Druhý skončil Richie Ginther s BRM a třetí byl Bob Anderson s Brabhamem.

Dalším závodem byla Velká cena Itálie pořádaná na okruhu v Monze. K radosti domácího publika se na Pole Position postavil John Surtees s Ferrari, druhý byl Dan Gurney s Brabhamem a třetí Graham Hill s BRM. Na startu zůstal stát Graham Hill, protože mu prokluzovala spojka a do závodu nakonec neodstartoval. Naproti tomu nejlepší start předvedl Bruce McLaren, který se do čela protáhl z pátého místa.  Druhý byl Gurney a třetí Surtees. Ve dvacátém devátém kole odstoupil Jim Clark pro poruchu motoru. Surtees se dostal do vedení a v závodě zvítězil o více než minutu před druhým Brucem McLarenem. Třetí skončil Lorenzo Bandini.

Na poslední dvě Velké ceny putovali jezdci a týmy za moře. Tam málem nedorazil tým Ferrari. Enzo Ferrari se pohádal s představiteli Italského autoklubu kvůli neschválené homologaci vozu pro vytrvalostní závody. Vystoupil z tohoto autoklubu a odmítl nasazovat v zahraničí své vozy v tradiční italské červené barvě. Nechtěl proto poslat svůj tým Formule 1 na poslední zámořské Velké ceny. Nakonec se nechal obměkčit, ale tým nastoupil v americké bílo-modré kombinaci, pod přihláškou dovozce vozů Ferrari Luigiho Chinettiho, s názvem NART. V historii Formule 1 je toto jediný případ, kdy na vozech Ferrari nebyla rudá barva.

Jako první zámořská Velká cena se jela Velká cena Spojených Států na okruhu Watkins Glen. John Surtees se předešlým vítězstvím dotáhl v šampionátu na čtyři body za Graham Hilla a na dva body za Jima Clarka, a tím byl šampionát pro tyto tři jezdce otevřený. Jim Clark byl nejrychlejší v kvalifikaci, vedle něj se na start postavil John Surtees, třetí byl Dan Gurney a Graham Hill stál na čtvrtém místě. Surtees šel po startu ihned do vedení a na druhé místo se nečekaně prodral Mike Spence z šestého místa. Třetí jel Clark a čtvrtý G. Hill. V pátém kole se G. Hillovi podařilo předjet Clarka a poté i Spence a dostal se tak na druhé místo. Clark se ale nesmířil se čtvrtým místem, a tak chvíli poté předjel svého kolegu Spence a podařilo se mu také dostat na druhé místo před G. Hilla. Ve třináctém kole se dokonce dostal do vedení, které si udržel až do čtyřicátého kola, kdy začal mít problémy se vstřikováním paliva a zastavil v boxech. Tým Lotus se rozhodl zavolat do boxů i Spenceho a Clark usedl do jeho vozu. Body získat nemohl, protože bylo zakázáno se ve vozech střídat, ale mohl alespoň sebrat body svým soupeřům, kdyby se mu podařilo dojet na předních místech. Jeho snahu dotáhnout se na špičku překazilo palivové čerpadlo, a tak musel ve stém třetím kole definitivně odstoupit. Grahamu Hillovi se podařilo předjet Surteese a ve Velké ceně USA zvítězil. Druhý dojel John Surtees a třetí Jo Siffert.

Před posledním závodem v Mexiku mohli na titul pomýšlet tři jezdci. Jejich šance byly však různé. Vedoucí jezdec Graham Hill měl třicet devět bodů. Kvůli pravidlu započítávaných šesti nejlepších výsledků se mu již škrtaly dva body z Belgie. Bez škrtů by měl čtyřicet jedna bodů a byl by mistrem světa. Znamená to ovšem, že se mu budou z Mexika započítávat pouze stupně vítězů a škrtat tři body z Nizozemí.  Druhý byl prozatím John Surtees se třiceti čtyřmi body. Pokud chtěl pomýšlet na titul, musel vyhrát nebo být druhý, ale pouze vítězství by mu zajistilo titul bez ohledu na umístění ostatních. Nejhůře na tom byl Jim Clark, který měl třicet bodů a pouze v případě vítězství by mohl pomýšlet na titul, ovšem za předpokladu, že G. Hill nedojede na stupních vítězů a Surtees nebude za ním na druhém místě.

Velká cena Mexika se konala 25. října na okruhu u Mexico City. Clark se naděje na titul nevzdával a zvítězil v kvalifikaci. Druhý byl Dan Gurney a třetí Lorenzo Bandini. Surtees stál na čtvrtém místě a Graham Hill až na šesté pozici. Clark vyrazil po startu do čela, G. Hill klesl na desáté místo a Surtees dokonce až na třinácté místo, protože měl problémy se zapalováním. Surteesovo Ferrari se ale zázračně samo uzdravilo, a tak mohl John nasadit ke stíhací jízdě. Ve dvanáctém kole se Graham Hill dostal na třetí pozici, což mu zaručovalo náskok v šampionátu před Clarkem, který by tím nemohl získat titul, ale byl tady ještě Surtees, který se tlačil závodním polem stále výš. Graham Hill se střetl s Bandinim a oba udělali hodiny. Zatímco Bandini mohl pokračovat dál, G. Hill musel do boxů na opravu. Tím se mohl rozloučit se ziskem vítězství v závodě a hladkou cestou k titulu. Musel se tak spoléhat na selhání soupeřů. Tohoto incidentu využil Surtees, který se dostal již na třetí místo. Pokud by ale Clark zvítězil, Surtees by titul nezískal. Sedm kol před cílem začal z Clarkova Lotusu unikat olej a v posledním kole motor úplně zadřel. Gurneymu tím spadlo vítězství ve Velké ceně Mexika do klína. Druhý byl tou dobou Bandini a třetí Surtees, jenže to Surteesovi k zisku titulu nestačilo. Všichni zúčastnění si toho byli dobře vědomi, a tak přišla na řadu týmová režie Ferrari. Bandini dostal z boxů pokyn, aby zpomalil a nechal svého kolegu Surteese dojet do cíle na druhém místě, což také udělal a sám skončil třetí. Surtees dojel druhý a získal titul mistra světa Formule 1 o jeden bod před Grahamem Hillem. Pohár konstruktérů získalo Ferrari.

Sezóna 1964 byla výjimečná. Mistrem světa se nestal vítěz největšího počtu závodů, kterým byl Jim Clark, ani Graham Hill, který nasbíral celkově nejvíce bodů, ale John Surtees , který za celou sezónu ani jednou nevedl průběžné pořadí šampionátu a mistrem světa se stal až v posledním kole posledního závodu.

Výsledky a tabulková data

P #   Jezdec   Konstruktér Body   Tým
1. 8 Velká Británie Graham Hill Velká Británie BRM 41 Velká Británie Owen Racing Organisation
2. 7 Velká Británie John Surtees Itálie Ferrari 40 Itálie Scuderia Ferrari SpA SEFAC
3. 18 Velká Británie Jim Clark Velká Británie Lotus 32 Velká Británie Team Lotus
4. 8 Itálie Lorenzo Bandini Itálie Ferrari 23 Itálie Scuderia Ferrari SpA SEFAC
5. 8 Spojené státy Richie Ginther Velká Británie BRM 23 Velká Británie Owen Racing Organisation
6. 22 Spojené státy Dan Gurney Velká Británie Brabham 19 Velká Británie Brabham Racing Organisation
7. 20 Nový Zéland Bruce McLaren Velká Británie Cooper 13 Velká Británie Cooper Car Co
8. 11 Velká Británie Peter Arundell Velká Británie Lotus 11 Velká Británie Team Lotus
9. 6 Austrálie Jack Brabham Velká Británie Brabham 11 Velká Británie Brabham Racing Organisation
10. 20 Švýcarsko Jo Siffert Velká Británie Brabham 7 Velká Británie Brabham Racing Organisation
11. 22 Velká Británie Bob Anderson Velká Británie Brabham 5 Velká Británie Brabham Racing Organisation
12. 2 Velká Británie Mike Spence Velká Británie Lotus 4 Velká Británie Team Lotus
13. 19 Jihoafrická republika Tony Maggs Velká Británie BRM 4 Velká Británie Owen Racing Organisation
14. 3 Velká Británie Innes Ireland Velká Británie BRP 4 Velká Británie British Racing Partnership
15. 34 Švédsko Jo Bonnier Velká Británie Brabham 3 Velká Británie Brabham Racing Organisation
16. 34 Nový Zéland Chris Amon Velká Británie Lotus 2 Velká Británie Team Lotus
17. 17 Spojené státy Walt Hansgen Velká Británie Lotus 2 Velká Británie Team Lotus
18. 28 Francie Maurice Trintignant Velká Británie BRM 2 Velká Británie Owen Racing Organisation
19. 18 Mexiko Pedro Rodríguez Itálie Ferrari 1 Itálie Scuderia Ferrari SpA SEFAC
20. 12 Velká Británie Mike Hailwood Velká Británie Lotus 1 Velká Británie Team Lotus
21. 10 Spojené státy Phil Hill Velká Británie Cooper 1 Velká Británie Cooper Car Co
22. 12 Velká Británie Trevor Taylor Velká Británie BRP 1 Velká Británie British Racing Partnership
23. 32 Itálie Giancarlo Baghetti Velká Británie BRM 0 Velká Británie Owen Racing Organisation
24. 23 Německo Gerhard Mitter Velká Británie Lotus 0 Velká Británie Team Lotus
25. 6 Itálie Ludovico Scarfiotti Itálie Ferrari 0 Itálie Scuderia Ferrari SpA SEFAC
26. 17 Mexiko Moisés Solana Velká Británie Lotus 0 Velká Británie Team Lotus
27. 38 Spojené státy Peter Revson Velká Británie Lotus 0 Velká Británie Team Lotus
28. 23 Spojené státy Hap Sharp Velká Británie Brabham 0 Velká Británie Brabham Racing Organisation
29. 20 Spojené státy Ronnie Bucknum Japonsko Honda 0 Japonsko Honda R&D Co
30. 22 Velká Británie John Taylor Velká Británie Cooper 0 Velká Británie Cooper Car Co
31. 3 Francie Bernard Collomb Velká Británie Lotus 0 Velká Británie Team Lotus
32. 56 Velká Británie Ian Raby Velká Británie Brabham 0 Velká Británie Brabham Racing Organisation
33. 36 Itálie Giacomo Russo Velká Británie Brabham 0 Velká Británie Brabham Racing Organisation
34. 24 Zimbabwe John Love Velká Británie Cooper 0 Velká Británie Cooper Car Co
35. 26 Austrálie Frank Gardner Velká Británie Brabham 0 Velká Británie Brabham Racing Organisation
36. 28 Nizozemsko Carel Godin de Beaufort Německo Porsche 0 Německo Ecurie Maarsbergen
37. 50 Portugalsko Mario de Araujo Cabral Velká Británie Derrington-Francis 0 Velká Británie Derrington-Francis Racing Team
38. 12 Německo Edgar Barth Velká Británie Cooper 0 Velká Británie Cooper Car Co
39. 28 Belgie André Pilette Velká Británie Scirocco 0 Velká Británie Equipe Scirocco Belge
40. 12 Rakousko Jochen Rindt Velká Británie Brabham 0 Velká Británie Brabham Racing Organisation
P   Konstruktér Body
1. Velká Británie BRM 70
2. Itálie Ferrari 64
3. Velká Británie Lotus 52
4. Velká Británie Brabham 43
5. Velká Británie Cooper 16
6. Velká Británie BRP 5
7. Japonsko Honda 0
8. Velká Británie Derrington-Francis 0
9. Velká Británie Scirocco 0
10. Německo Porsche 0

Komentáře

Žádné příspěvky nenalezeny.