Jezdec: Gilles Villeneuve

Gilles Villeneuve se narodil 18. ledna 1950 (sám uváděl rok 1952) v Saint Jean-sur-Richelieu v kanadské provincii Quebec. Už jako malý propadl automobilům (mj. jezdil i s vozem Škoda 1000MB), ale závodit začal paradoxně na sněžných skútrech (což pro něj bylo ostatně jednodušší). V roce 1966 mu otec postavil jeho vlastní sněžný skútr a Gilles se tak vrhl do závodění. Od roku 1969 závodil na továrním skútru značky Skiroule, o rok později 17.října 1970 se oženil se svou přítelkyní Joann Bartheovou, 9.dubna 1971 se mu pak narodil syn Jacques (pozdější mistr světa). Ovšem Gillesova kariéra závodníka v té době byla ještě v plenkách, přesto byl již mistrem Quebecu i mistrem světa v závodech na sněžném skútru.

Až v roce 1973 se dostal do Formule Ford, vyhrál 7 z deseti závodů FF1600 a stal se mistrem Quebecu, o rok později už seděl v monopostu March 74B formule Atlantic, ale to už se musel starat o celou rodinu - narodila se mu totiž ještě dcera Melanie. Aby Gilles mohl závodit prodával vše co mohl a hodně se zadlužil, jeho manželka Joann jej však plně podporovala. V roce 1975 si poprvé dojíždí pro vítězství ve formuli Atlantic a o rok později se stává jasným vítězem série, když vyhrál 8 závodů z 9 a v Trois Rivieres porazil mistra světa F1 Jamese Hunta, ten jej okamžitě doporučil Teddymu Mayerovi z McLarenu. V roce 1977 pak Gilles obhajuje titul ve Formuli Atlantic a také dostává šanci debutovat ve formuli 1.

16. července 1977 na voze McLaren M23 pak předváděl svůj extratalent, neboť dokázal držet krok i na dva roky starém voze a přestože předvedl při svém debutu několikero hodin a smyků nijak nepoškodil vůz a ani jednou mu nezhasl motor. Gilles byl ve svém živlu, ukázal totiž, že pro něj není žádný problém jezdit smykem. V tomto závodě si jej všiml i slavný "el Commendatore" Enzo Ferrari, a když Niki Lauda ohlásil odchod z Ferrari, Gilles byl Enzovou jasnou volbou. Posadil se tak do vozu 312T2, ale spíše se učil. V Japonsku pak přecenil své schopnosti, neodhadl správně rychlost a vylétl z tratě a usmrtil dva diváky a sedm jich vážně zranil - nebyla to však přímo jeho vina, stáli v místě kde neměli co dělat!

V roce 1978 se stal již továrním pilotem Ferrari a s Carlosem Reutemannem si výborně rozuměl, věděl, že od jedničky Ferrari, se může lecos naučit a taktéž tak činil. Vůz T3 sice nepatřil k žádným extra výkonným vozům, ale v poslední VC roku v Kanadě, před domácím publikem, slavil Gilles své první vítězství. Gilles byl šťastný! Teď už věděl, že u Ferrari našel závodní "domov" a díky skvělému kontraktu mohl splatit dluhy a začít žít podle svých představ. V roce 1979 pak mělo Ferrari jednoznačně nejlepší vůz, nový Villeneuvův kolega - Jody Schetker - i samotný Gilles na něm jednoznačně dominovali sezoně. Gilles mohl dosáhnout na titul mistra světa, ale před posledním závodem vedl Schetker. Carlos Reutemann pak Gillesovi řekl: "Gillesi, nezahrávej si s titulem, třeba je to jediná šance, kterou na něj kdy budeš mít!" Gilles si však s tímto starosti nedělal, věřil že když pomůže Jodymu k titulu, ten mu to o rok později vrátí.

A tak se na dlouhých 21 let stal posledním mistrem světa pro Ferrari Jody Schetker a nikoli Gilles Villeneuve. O rok později byl totiž vůz T5 katastrofální, Ferrari totiž jednoznačně zaspalo éru turbomotorů. Gilles tedy mohl maximálně doufat v titul v roce 1981, vůz 126CK byl podstatně lepší, jenže vyhrál pouze v Monaku a ve Španělsku 21.června 1981 si dojel pro své poslední vítězství ve VC. Toho roku mu již byl stájovým kolegou Didier Pironi. V roce 1982 však Ferrari vyhlásilo jasný cíl - útok na titul mistra světa. Jenže v Kyalami podpořil Gilles stávku jezdců se slovy: "Závodníci jsou na prvním místě, bez nich není F1 nic." Nyní začal tlak na Gillese narůstat, jelikož první body vybojoval "až" ve čtvrtém závodě v pověstné VC San Marina s útokem na titul to nevypadalo tak růžově (dnes už víme, že by se útok na titul dozajista podařil).

Jenže v San Marině jej zastihla obrovská rána. Pironi, jehož měl Gilles stále za kamaráda, jej doslova okradl o vítězství z čehož se Gilles nikdy nevzpamatoval, hned po závodě postavil k Pironimu zády a zařekl se, že už s ním nepromluví ani slovo. Zdálo se mu, že všichni, nejen okolní svět, ale i uvnitř týmu jsou proti němu - až na jediného muže, samotného Commendatora Enzo Ferrariho! Po San Marinské krádeži se Gilles změnil, přestal být důvěřivý a naivní. Nyní již věřil pouze sám sobě a bylo to znát. Věděl, že chce titul mistra světa, a věděl taky jak k němu dojít, věděl co musí udělat a věděl, že musí jít tvrdě bez kompromisů, tzv. "přes mrtvoly." Gilles se změnil a s ním i Ferrari, měla nastat nová éra - éra Gillese Villenauva. Ta bohužel trvala jen do příští VC Beglie. V Zolderu byl totiž Gilles stále pomalejší než Pironi, ale Gilles chtěl Pironiho za každou cenu porazit. V pátek po tréninku se Peter Windsor potkal s Gillesem u vrtulníku a ten mu říkal: "Musíte se v něm proletět!", Peter odpověděl, že snad po kvalifikaci nebo po závodě a řekl jen: "Zatím nashle," od té doby již Gillese nikdy neviděl!

V kvalifikaci totiž Gilles musel jet co nejrychleji, měl totiž poslední sadu kvalifikačních pneumatik a doháněl do boxů pomalu jedoucího Jochena Masse na Marchi (dnes kdy už kvalifikační pneumatiky nejsou a rozdíl není tak markantní by pilot nejspíše zvolnil, jenže tehdy to byl rozdíl 2s) Gilles musel riskovat.

Jenže Jochen jej snad neviděl, nejprve neuhnul ani vlevo ani vpravo a tak se jej Gilles rozhodl předjet po "špinavé stopě" vpravo, na poslední chvíli tam strhl svůj vůz i Jochen a Ferrari tak narazilo do Marche. Gillesův vůz byl katapultován do vzduchu kde udělal několik přemetů, poté se i s Gillesem vytrhla sedačka z kokpitu a Gilles tak narazil do bariéry, bohužel neměl šanci. Ikdyž pokusy o obnovení základních životních funkcí byly úspěšné, ve 21:12 lékaři konstatovali klinickou smrt. Pohřeb Gillese Villeneuva v Kanadě rozhodně neznamenal takový rozruch jako o 12 let později pohřeb Ayrtona Senny v Brazílii a také se sešlo jen málo pilotů z F1 - Bruno Giacomelli, René Arnoux a Jody Schetker, který měl v kostele v Berthievrillu smuteční projev v němž řekl: "Bude mi velmi chybět. Byl to nejrychlejší závodník, jakého jsem kdy znal, a velmi dobrý přítel. Ale neodešel! Stále bude žít v našich vzpomínkách na to, jaký byl a co dokázal."

Samotný Gilles pak právě při VC Belgie 1982 promlouval s novináři o smrti a zranění v F1 a řekl: "Každý závodník F1 musí počítat s tím, že ho během sezóny potkají jedna až dvě havárie. Také já si připouštím možnost, že jednou skončím v nemocnici se zlomeninami či jiným zraněním, i když na druhé straně se v každém závodě i tréninku snažím snížit riziko na minimum. Jenomže určitou míru nebezpečí musí podstoupit každý jezdec. Říká se, že k do nikdy v závodě neskončil mimo trať, není opravdový bojovník. Jsou však okamžiky, kdy je sebelepší předsevzetí zbytečné. Například v Zolderu projíždějí vozy některé zatáčky rychlostí 200 km/h. Kdyby mi v takovém okamžiku selhaly brzdy, nezbylo by mi, než vzpomínat na matku a doufat, že všechno dobře dopadne," což byl konec ďábelského pilota s andělskou tváří.