Sezóna 1956

Po odchodu Mercedesu, na konci minulé sezóny, se kamarádi Fangio a Moss rozdělili. Fangio podepsal smlouvu u Ferrari a Moss přestoupil k Maserati. Fangio měl jasno, ve vozech Lancia D50 týmu Ferrari, viděl silné auto pro svůj úspěch v dalším boji o titul mistra světa. Jenže právě toto rozhodnutí pro Fangia znamenalo, že rok 1956 byl v jeho závodní kariéře jeden z nejnešťastnějších. Neustále podezříval lidi od Ferrari, že do přípravy jeho vozu nedali vše, byl zklamaný a na konci sezóny od týmu odešel. To Stirling Moss řešil jiné problémy. Hledal co nejvíce konkurenceschopné auto, ale zároveň si pohrával s vlasteneckou myšlenkou. Rád by závodil s vozem britského týmu, ale britští konstruktéři Connaught, BRM, ani Vanwall neměli silná auta. Proto se nechal nakonec zlákat do Maserati, v kterém viděl šanci na sesazení z trůnu Fangia.

V roce 1956 se jelo 7 Velkých cen a 500 mil Indianapolis. Bodováno bylo 5 nejrychlejších jezdců v závodě systémem 8, 6, 4, 3, 2 a 1 bod získal jezdec s nejrychlejším kolem během závodu. Do šampionátu se započítalo pouze 5 nejlepších výsledků ze všech 8 závodů.

První Velká cena se jela v Argentině, konala se již tradičně v lednu. Startovní rošt byl složen pouze z italských vozů Ferrari a Maserati. Ze začátku závodu vedl Moss s Maserati, zatímco Fangio měl ve 22. kole problémy s palivovým čerpadlem u svého Ferrari. Ve 29. kole přenechal Musso své Ferrari Fangiovi a ten se tak dostal zpátky do závodu na pátém místě. Ve 40. - 43. kole postihly technické problémy vedoucí závodníky, nejdříve odešla převodovka Castellottimu na Ferrari, poté Menditeguy zlomil poloosu u svého Maserati a nakonec se začalo kouřit z Mossova motoru. Fangio předjel Behru na Maserati a v 66. kole předjel Mosse jedoucího pomaleji na pochroumaném Maserati. Fangio tak dokázal zvítězit a připsal si dělené body s kolegou Mussem. Druhý skončil Behra a třetí Hawthorn, oba s vozy Maserati.

V květnu se celý kolotoč Formule 1 přestěhoval na druhou Velkou cenu do Monaka. Tady už se sešli kromě Ferrari a Maserati i další vozy. V uličkách Monte Carla byly k vidění ještě vozy Gordini, Vanwall a BRM. Posledně jmenované vozy BRM ale do závodu nenastoupily, protože měly v tréninku problémy s motory. Pro poruchu motoru nenastoupil do kvalifikace ani domácí matador Louis Chiron s vozem Maserati. Fangio ve druhém kole závodu vrazil do balíků slámy, které lemovaly silnici, a těm se nestačili vyhnout Musso a Schell. Nakonec ve 32. kole Fangio narazil do zdi přístavu a ohnul zavěšení zadního kola. Zajel do boxů a po opravě jeho vůz převzal Castellotti, který s ním dojel na čtvrtém místě. Fangio v 54. kole převzal Mossovo Ferrari a mocně se dotahoval na přední příčky. V cíli ale nestačil na Stirlinga Mosse, který se svým Maserati vyhrál Velkou cenu Monaka o 6 vteřin před druhým Fangiem, který střídal Collinse. Třetí byl Jean Behra s Maserati.

O 14 dní později se jel závod 500 mil Indianapolis. Do závodu se opět postavili pouze američtí jezdci. Povrch trati v Indianapolis dostal nový asfaltový koberec, ale na cílové rovince zůstal pás z cihel jako vzpomínka na původní povrch. Závod vyhrál Pat Flaherty s vozem Watson - Offenhauser.

Již za 4 dny se jela Velká cena Belgie na okruhu Spa-Francorchamps. Do deštivého závodu špatně odstartoval Fangio a usadil se na pátém místě, Moss závod vedl. Jenže již v pátém kole se Fangio dostal do vedení, za ním jedoucí Moss ztratil zadní kolo v zatáčce Eau Rouge. Zastavil své polámané Maserati a sprintoval do boxů, aby převzal vůz od Cesare Pedrisa. Když ve 24. kole zastavil pro technické problémy Fangio, dostal se do vedení Collins a udržel si ho až do cíle. Druhý skončil domácí miláček Paul Frére s Ferrari a třetí nakonec dojel Moss, který střídal Perdisu.

Další Velká cena se jela ve francouzském Reims. Do zdejšího závodu chtěl nastoupit Colin Chapman, slavný zakladatel a konstruktér týmu Lotus, ale pro havárii neodstartoval. Zvítězit dokázal Peter Colins s Ferrari, když za sebou nechal Castellottiho s Ferrari, Behru s Maserati a Fangia s Ferrari.

Velká cena Velké Británie se jela na okruhu Aintree. Collins přijel na domácí závod jako vedoucí závodník šampionátu. Závod vedli střídavě Hawthorn a Brooks s vozy BRM, ale oba museli pro technické potíže odstoupit. Potom se ve vedení střídali Moss a Salvadori, ale i ti museli ze závodu odstoupit. Nakonec zvítězil Juan Manuel Fangio s Ferrari celé jedno kolo před Peterem Collinsem, který vystřídal Alfonsa de Portaga na Ferrari. Třetí skončil Jean Behra s Maserati.

Jako předposlední závod se jela Velká cena Německa na okruhu Nürburgring, kde opět hladce zvítězil Fangio s Ferrari, druhý skončil Stirling Moss s Maserati a třetí Jean Behra, také s Maserati. Fangio se po tomto závodě poprvé dostal do čela šampionátu s osmibodovým náskokem, ale mistr světa zatím nebyl znám, dosáhnout na titul mohli tři jezdci. Rozhodnout se muselo v posledním závodě, který se jel skoro o měsíc později.

Velké finále sezóny 1956 se konalo na okruhu v Monze jako Velká cena Itálie. Shell s Vanwallem se ujal vedení a překvapil tak všechny favority. Ve 32. kole ale musel odstoupit a o titul tak mohli bojovat Fangio, Moss i Collins. Jenže Fangio začal mít problémy se zlomeným ramenem volantu a naděje na titul se mu tak začaly rozplývat, zajel do boxů a smutně koukal na projíždějící jezdce. Peter Collins pak ale udělal něco nepochopitelného, přesto že měl sám naději na získání titulu, zastavil v boxech, aby předal svůj vůz Fangiovi. Šokovaný Stirling Moss vyhrál závod, ale Fangio dojel s Collinsovým Ferrari na druhém místě a zajistil si tak titul mistra světa. Překvapivě třetí dojel Brit Ron Flockhart s vozem Connaught - Alta.

Fangio Peteru Collinsovi nikdy nemohl zapomenout šlechetné gesto, které Collins udělal v Monze, aby mohl Fangio získat svůj čtvrtý titul mistra světa a třetí titul v řadě za sebou. Collins řekl, že to pro Fangiu udělal rád a že on sám bude mít ještě mnoho příležitostí jak získat titul mistra světa. To ale netušil jaký bude jeho osud a že se mu tahle slova nikdy nevyplní.